Při procházce podzimní krajinou to byl jeden z těch nádherných dnů, při kterých si člověk může naplno vychutnat kouzlo přítomnosti. Zastavit se, rozhlédnout se, zavřít oči a nasát přítomný vzduch.
Člověk si sedne na lavičku v městském parku, zavře oči a cítí, jak mu jemně kolem tváře fouká vítr. Chvíli si hraje s vlasy, pak trochu ustane a jen čechrá obočí a chloupky v tváři.
Jiný člověk leží ve své posteli, která vlastně jeho není. Obývá ji, ale uvolní se, jakmile odejde z tohoto světa. Závan větru kolem své tváře cítí jen ve chvíli, kdy kolem něj projde zdravotní sestra.
Člověk v parku se zhluboka nadechne. Listy kolem něj voní vlhkostí, plísní, chladem… Jsou mokré.
Ve chvíli, kdy se člověk v posteli nadechne, cítí jen vůni nemocničního prádla. Dezinfekci a suchý vzduch.
V parku se člověk sehne a zvedne do ruky jeden list. Promne mezi prsty stonek a cítí, jak je hrubý a má vystouplé drážky. Na ruku mu dopadla kapka vody. Možná po dešti, možná z ranní rosy. Cítí, jak je kapka vlhká a pomalu ji přitahuje zemská gravitace, a tak voda stéká po ruce, zanechává za sebou mokrou stopu a nakonec padá dolů.
Člověku v nemocnici na ruku dopadla slza. Pomalu se roztéká po ruce a nakonec se vsákne do peřiny. Kapka slané vody po sobě nezanechá nic. Jen tichou vzpomínku na park, ve kterém by mohl být.
Vteřina. Teď. Tik.
Vteřina. Teď. Tak.
Tady a teď.
Cítím.
Žiju.